Akvarel ze Šumavy
Minulý rok byl celý ve znamení práce na Riddli. Což spočívalo hlavně v sezení u počítače a pracování ve photoshopu. Přesto se mi podařilo dokončit, alespoň jeden akvarel. Těsně před Vánoci.
Jde o vzpomínku na smutné putování po Šumavě. Smutné proto, že jsme měli s drahým Jendou ten rok jet na přechod do Pyrenejí. Měli jsme koupené letenky do Barcelony, zarezervované ubytování, vymyšlenou trasu, domluvené pojištění. Vše bylo ready and set. Velmi jsme toužili po společné výpravě i možná kvůli tomu, že jsme dlouho na žádné nebyli. Ale jak jsme skončili na Šumavě?
Osud tomu chtěl, aby se drahý muž šel dva dny před odletem veselit s kamarády k pivu a ve večerních hodinách se vrátil se zlomenou nohou. Spěchal domů tolik, že si zkrátil cestu přeskakováním zábran na silnici. Což ve finále zabránilo jeho noze v dalším kroku. Domů se dobelhal potichu a tajně. Nad ránem už mě budil s prosbou na rtech. "Budeme muset jet do nemocnice".
Po měsících trápení se s nohou v sádře jsme došli k závěru, že zkusíme pobýt na chatě v hezkém prostředí. Zrušená dovolená nám nedovolila si odpočinout a bylo potřeba si nějaký ten volný čas naordinovat. Při tom všem chaosu si také trochu vynahradit společně strávený čas. Našli jsme si na poslední chvíli příjemné místo k pronajmutí a to i s pecí! O tom Jenda už notný čas mluvil, přál by si zase spát na peci, aby si připomenul klučičí léta u babičky na vesnici.
Příroda už byla v pozdním podzimu a procházky byly ve znamení tmavých barev. Zraněná noha Jendovi nedovolovala moc chodit. To mě hodně frustrovalo a nepomáhalo se povznést nad věc či víc s drahým mužem soucítit. Pořád jsem truchlila za nezrealizovaným dobrodružstvím a z tohoto smutného pobytu hýřícím směsicí pocitů, jsem si přivezla inspirativní fotografii.
Je mi líto, že jsem se nedokázala radovat ze společného času tolik, kolik bych měla nebo kolik bych potřebovala. Vzpomínání na tuto dobu je celé zastřené tím, co nebylo a nepovedlo se. Uplynuly od toho už dva roky a přijala jsem celou věc, takovou jaká byla. Bohužel se nemůžu zbavit pocitu na častý pláč o společné dovolené, kterým jsem svému muži akorát přidávala trápení k již bolavé noze a jeho vlastnímu zklamání.