Camino Portoguese - den 2

22.02.2020
2.4.2019 Poznávání Porta
Ráno mě vzbudil hluk dopravy. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně na novém místě daleko od Jendy. Pravděpodobně to vzbudilo i maminku a ta začala trápit a budit Beátku, která to rozhodně neocenila jelikož do ranního ptáčete má daleko. My s maminkou máme velmi lehké spaní a budí nás krom ostatního i hlad.

Poznáváme město.

Vklidu jsme pily vlastní čaj v oblíbené keramice a přemýšlely co dál podnikneme s novým dnem. Dopisovala jsem si deník a z okna bylo vidět na hrobky tyčící se ze hřbitova. Na chvíli mi myšlenky utekly jinam.


Na tento den máme samozřejmě zase jiné ubytování. Beátka všechna místa ke spaní zamlouvala dopředu, aby ji v srdci hřála jistota, že bude mít soukromí a klid. Nejprve jsem byla proti, protože mi to nepřišlo vůbec dobrodružné, ale s odstupem času, hned druhý den, jsem byla ráda. Není nad klidné a tiché spaní, ovšem pokud je to vůbec možné. Toto zmiňované nové bydlení nám do plánování vstoupilo se zprávou. Máme si donést batohy do 11.30. Přesně.


Já s maminkou jsme už byly připaveny na to jít dál, vše zabaleno a uklizeno, také jsme měly už trénink z dřívějška. Beátce scházela ovšem voňavá ranní káva, která probudí otupělou mysl. Bohužel se nám nikde nedařilo sehnat hezké místo k sezení. Beátka byla vemi hladová a vynervovaná a do toho jsme musely hledání kávy na chvíli odložit, abychom stihly dojít na adresu dalšího spaní. Naštěstí jsme dorazily stejně jako paní majitelka. Převlékly jsme se a téměř běžely najít to kafe než nám Bea něco udělá. Krize už byla téměř tady. Je to tak zvláštní pocit snažit se sesynchronizovat ve svých ranních rituálech a pochodech, když je máme všechny jinak nastavené.

Při marném hledání neobyčejně příjemného kavárenského prostředí jsme stihly objevit veliký kostel Igreja de Nossa Senhora da Lapa. Dokonce jsme minuly i hezkou kavárnu, ale otevřenou do ulice s auty což se sestřičce nelíbilo. Tohoto rozhodnutí po zbytek dne litovala, aneb kdo moc vybírá,tak přebere! Co jsme nečekaly, byly skvělé donuty za rohem v obdobě pražské Krymské ulice. Ty udělaly radost hlavně mně, jelikož byly rostlinné. Zázvorový a pomerančový! Káva se našla, hurá! Objednaly jsme si šálek a rovnou celý brunch v restauraci, kterou si Beátka našla předem k navštívení - Zenith. Jídlo bylo skvělé, ale ten den byl na zahrádce studený stín a měli uvnitř hodně nakvap. To jsme tedy velmi vybíraví turisté! 

Po jídle jsme se konečně ohřály na slunci a procházely jsme se úzkými uličkami ověnčenými pověšeným prádlem v malých balkóncích, směrem ke katedrále Sé de Porto. Uvnitř jsme konečně pořídily kredenciály potřebné na sbírání razítek sloužících také jako potvrzení ušlých kilometrů, když má člověk v úmyslu žádat si v cíli o pamětní certifikát. S kredenciály je možné i spát levněji nebo ve farnostech či charitních ubytovnách zdarma, pokud si to přejete využít. Krom této nezbytnosti jsem hledala nějaké artové nebo atypické pohlednice pro přátele, to je moje oblíbená kratochvíle a dovede mě často do hezkých zákoutí malých galerií. Každá jsme ten den měla nějaký quest! Beátka si třeba přála koupit portské. Pán v obchodě nabízel lahve s krásnými etiketami a moc neuměl anglicky. Z cenovek šla trochu hrůza a tak jsme zkusily rukama nohama vykomunikovat, zdali nemá něco za lepší cenu než je 30 euro. Pán se hlasitě zasmál na celý obchod a vykřikl:”económiko”! Zasmály jsme se spolu s ním, že jsme velmi económiko a vzaly jsme si pitivo za 6 euro.


Chtěla jsem se ještě procházet a nasávat atmosféru města zdobeného rozličnými kachličkami na fasádách domů, ale rozhodlo se, že se vydáme k oceánu, ten přeci stojí za to vidět! Chvíli jsem dělala obštrukce, ale nakonec jsme sedly do autobusu a jelo se. 

Na lidmi opuštěné městské pláži jsme si sedly a nechaly se unášet pocity svobody. Téměř dvě hodiny jsme poslouchaly zvuky moře, chladily nohy ve vlnách a holky si užívaly při tom všem sladké portské. Já jsem si tiše namalovala pár akvarelů opodál a užívala si chvilku pro sebe. Chtěla jsem zkrotit obraz vln a písku přitom se vše neustále měnilo. Seděla bych tam bývala celý den.

Kručící břicho nás ale hnalo dál. Beátka chtěla s maminkou na portugalskou masovou specialitu a tak jsme se nakonec rozdělily. Já si našla úplně omylem motorkářský veg fastfood a večeřela jsem sama. S pocitem plnosti jsem se poté nechala navigovat google mapami, které mě dovedly až k jejich místu večeře, popravdě mírně zmateně. 

Zbytek cesty jsme domů, už najedené, jsme dobloumaly uličkami. Urvané z celodenního štrádování a to teprve nalehko, jsme ulehly. Noc byla šílená. Lidé křičeli. Asi se veselili. Jsem ráda, že budeme ubytovány více v soukromí než v camino ubytovnách - albergue. I když zrovna tuto noc to neplatilo.

 Je to těžké být introvert na cestách.

Beátka si našla hezká místa k návštěvě
Beátka si našla hezká místa k návštěvě

Autor článku
klubíčko