Camino Portoguese - den 3

31.03.2020

3.4.2019 Vilar do Pinhero

do nového dne jsem se pobudila příjemně odpočatá a plná energie. Při promnutí zalepených očí jsem zjistila, že jsem v tom sama. Evidentně ostatní poutníci měli párty a maminka s Beátkou byly celé vyřízené z těžké noci, kde se dle jejich vyprávění nedalo spát. Já musela zadřít jako zabitá, nejspíš si na mě vyčerpání vybralo svou daň.

Připravila jsem nám lahodný wulong pro zlepšení nálady a dopsala jsem si pohlednice pro přátele. Potřebuju na to alespoň hodinu času. Mimo psaní do deníku, kde nesmím vynechat zápis, protože bych už dávno zapomněla, co se ten den událo. Líbí se mi představa, jak pohlednice putuje. Sama tak vykoná malou výpravu, než dorazí do cíle. Snažím se do nich kreslit komiksy a zkrášlovat je, aby byly pro kamarády co největší srandou. Bohužel se občas stane, že se některé takovéto psaní zatoulá a už nespatří světlo světla. Už jen dokončit poslední úpravy a mužu si otevřít adresář v telefonu, aby bylo jasné, za kým to teda má vyrazit.

Konečně dál.

Snídani jsme si daly v těžce objevené malé kavárničce. Byly jsme na cestě brzo a všechny ostatní podniky byly zavřené. Zde jsme objevily specialitu! Bylo jí kakao sypané na pěnu kávy. Toto ovšem moje baristka sestra moc neocenila. Třetí den to už vypadá, že nic lepšího zde v Portugalsku asi nepotkáme, leč se držíme naděje na dobrou kávu v dalších místech cesty. Jenže když není k nalezení ve velkém městě, dovoluji si přivést na svět myšlenku, že ve vesnicích už tuplem nebude. Já jsem vysmátá se svou zásobou čaje, vrásky mi nic nedělá. Mít jistou zásobu kvalitního sypaného zboží s sebou nese sebevědomí a mým questem je pouze hledání horké vody. Což se ukáže zrovna tento den jako velký problém!

Cestou z města jsme se stavily ještě v supermarketu pro jídlo. Přece nechcem umřít hlady už třetí den. Nevíme, co čekat, tak se radši zásobujeme. Poté se můžeme spolehnout na mapy.cz, keré nás vedou po modré z metropole pryč.

Většina lidí na internetech se zmiňuje, že do Vilaru dojedou autobusem a hike samotný začínají až tam. Tedy z Vilaru pryč. My jsme to ale chtěly vzít poctivě a tak jsme zažily celou tuhle zvláštní cestu periferií města. V mém nadšení pro chůzi se mi nespojily dvě souvislosti. Za prvé, že periferie města velikosti Porta bude dlouhá a pravděpodobně bez přírody. Za druhé, že to asi nebude ani pěkný pochod - střídavě po chodníku a po silnici vedle hustého provozu a svitu horkého slunce, výparů z aut a nustálého hledání wc. To je téměř kapitola sama pro sebe.

Kakao je na kávě děsně sexy!

Cesta se nám znenadání dost zkomplikovala. Nejen, že se modrá ztrácela a navigace nás navigovala špatně, ale zažily jsme moment, který prostě tři ženy zažít nechtějí. Viděla jsme úchyla. Asi to není úplně korektní název pro takového muže, ale exhibicionista by bylo zase příliš mírné. Prostě tam tak stál na rohu zástavby plné domů a sídlišťátka a na férovku vykonával sexuální potřebu jen tak ležerně opřený o zeď. Dá se špekulovat, že jsme mohly být úchylačky my, když jsme ho takto vyrušily na úplně veřejném, nijak neschovaném místě bez keře. Já bych ale spíš řekla, že se člověk s těmito aktivitami prostě zabaví v teple domova. Předpokládáte správně, že nás to vykolejilo a pohled na něj nás zaskočil a vyděsil. Člověk na to asi nikdy nemůže být úplně připraven.

V nadálém zmatku jsme rychle utíkaly před obnaženým mužem a ještě jsme při tom znova zabloudily. Nebylo to způsobeno tím, že bychom špatně odbočily, prostě jsme byly v úplně jiné vesnici. Začínala jsem nabývat dojmu, že "camíní" modrá se asi za ty roky posouvá a mění svou pozici. Koliduje se zástavbou a rozrůstajícím se městem a vesnicemi, prostě v mapách není úplně aktualizovaná a na fyzickém místě zase není pořádně značená.

Naštěstí se to k našemu ubytování dalo zkrátit podél silnice, která nutno říci byla plná rychlostí se řítících náklaďáků. Chodník tam nebyl, tak jsme zkusily čerpat ze štěstí začínajícího turisty a doufat, že nás nikdo nesrazí. Odbočily jsme z ní jakmile to šlo. Tedy když se nám začalo chtít už po sté strašně čůrat. Našly jsme keř, kout a najednou i cestu pryč. Zanedlouho jsme došly k ubytování. Zvenku vypadalo dost chatrně, ale nakonec tam překvapivě byla i recepční a hlavně teplá voda. Teplá jako na umytí spoceného těla po 20km prašné tůry. Ne horká, vařící nebo vhodná na čaj.

Bizár pěna nás pobavila

Měly jsme dost času, slunce bylo vysoko na nebi, a tak jsme se šly projít ke kostelu. Celou dnešní trasu jsme lezly z kostela do kostela a v žádném jsme nenašly Camino razítko, na které jsme se tolik těšily. Kostel vypadal zavřeně, ale zahlédl nás starší pár a hned se přišli optat co hledáme. Jazyková bariéra zafungovala okamžitě, ale po chvíli mluvení nohama a rukama nám před nos dovedli přímo kněze! Zřejmě se domnívali, že chceme vykonat nějakou tu náboženskou očistu, když jsme jim pořád ukazovaly kredenciály, kde jsme si chtěly zaznamenat razítkem lokalitu. Kněz se na nás díval nadšeně a lámanou angličtinou se nás vlídně začal ptát s neskrývaným nadšením, co si přejeme. Nám bylo velmi trapně, musely jsme mu vysvětlit, že jsme ho vyrušily kvůli razítku, které, jak se ukázalo, stejně pro bláznivé turisty neměl. Tvářil se velmi zklamaně a zklesle, že nechceme vést žádný nábožensky laděný hovor.

Po tomto zážitku zážitku jsme šly radši rovnou na pokoj. Já měla svůj zapisovací čas, který se nesmí opomenout a k němu mě přepadla chuť na čaj. Rozhodla jsem se obtěžovat paní recepční, jestli bych si mohla někde ohřát vodu. Napsala jsem "hot water" do překladače v telefonu, abychom si rozuměly. Dovedla mě do místnosti vypadající jako kuchyňka a napustila mi z kohoutku do termosky teplou vodu. No to mě málem omyli! Z tohodle čaj nebude! S úsměvem na rtech se ji snažím všemožně vysvětlit, že bych ráda, aby voda byla vroucí. Rezignovaná paní, která mi evidentně neozuměla, mě odkázala na mikrovlnou troubu. Vzala mi termosku s teplou vodou, nalila ji do kastrolku a dala na minutu do mikrovlnky. Byla evidenně v rozpacích, tak jsem se usmála, že to stačí a propustila jsem ji. Ta mikrovlnka mě úplně vykolejila, neměla jsem co na to říci. Bylo to všechno tak absurdní. Vzala jsem tedy mikrovlnou vodu a šla si ten čaj přesto udělat!

Docela rychle jsem se dočkala únavy a upadla jsem do spánku, když mě z něj najednou vytrhli ostatní ubytovaní. Někdy kolem jedné ráno se lidé dupotem zběsilých koní honili po chodbě a křičeli po sobě, bouchali si na dveře a vůbec to neznělo rozverně. Spíš opilecky a agresivně. Začala jsem se instinktivně modlit, aby vše ustalo a do spánku jsem znova zabloudila s útěkovým plánem na mysli.

Autor článku
klubíčko