Camino Portoguese - den 1

19.02.2020
1.4.2019 Přílet do Porta

V den odletu na Apríla si ležím a přemítám o tom, že je to tady. Dneska vyrážíme s maminkou a sestřičkou na pochod. Camino si vybrala maminka, ale původně to byl nápad Beátčin. Beátka našla inspiraci k cestě u své oblíbené jůtůberky. Zaujal ji seberozvoj, který taková cesta nabízí a překonávání těžkých diskomfortních situací. Maminka se rozhodla, že její nápad vezme a přetvoří ho v ideální zážitek ke kulatinám. Spojit ženy v rodové linii, to nazvala. Moc často se nevídáme a byl to hezký pokus, jak si vytvořit pevnější vztahové základy. Trénovaly jsme spolu celý rok. Chození na menší či větší výpravy, ale o tom jindy. Myslím, že s maminkou jsme měly dobrou přípravu. Pro Beátku to ovšem byl zcela nový prostor ke zkoumání. Takovéhle chození natěžko s batohem. Zase je však zběhlá v józe. Všechny jsme zvědavě čekaly, jak to celé dopadne.

Stále ležím a přemítám. Cítím se nervozní. Najednou mi přijde notifikace v aplikaci o odletech letadel, že bych se měla dostavit ke své bráně. Nedávalo mi to smysl, měly jsme přece ještě fůru času. Chytila mě tedy lehká panika, která se rychle změnila v paniku opodstatněnou. Sedla jsem si k počítači a začala kontrolovat, kde mohla nastat chyba. A ejhle! Přestupový let jsem booknula na dnešní ráno, místo na ráno druhého dne. To je to letadlo, které mě vyzývá k odletu. Chvíli jsem hledala, jestli by se nedalo sehnat nové přestupní spojení. Všechna byla ovšem beznadějně vyprodaná.

Šla jsem tedy do druhého pokoje za snídajícím zbytkem výpravy. Postavila jsem je s vážnou tváří a slzami na krajíčku před hotovou věc. Prostě se to má tak, že nám uletělo letadlo a není možné najít další. Maminka na mě se zděšením hleděla. Beátka ji hned utěšovala:"Mami, ona si dělá srandu, vždyť je Apríl!". A k tomu:"Tohle jsou trapný vtipy!". On to ovšem byl zvrhlý vtip i pro mě.

Ačkoliv se cesta připravovala měsíce dopředu včetně nákupu letenek, nikdo asi nezkontroloval, že jsem let koupila špatně. Všichni mi věřili. Ale já, neletec, jsem byla nejmíň kompetentní nákupčí. Počáteční šok ustoupil a racionální myšlení převzalo otěže. Jenda s Beátkou, ostřílení letci, našli mnohem lepší let a holt se vše zaplatilo znovu. Takovéhle ráno opravdu nikdo nečekal.

Let a hledání ubytování.

Letěla jsem potřetí, takže se dalo čekat, že budu vystrašená. Na letišti odbavení proběhlo v klidu, protože Beátka se orientovala a já se na to nemusela moc soustředit. Ale při letu jsem byla trošku víc hysterická. Zachvátil mě pocit, že všichni umřeme. Nejsem stavěná pro tohle cestování mezi mraky. Na přestupu jsem krotila paniky a úzkost sojovým matcha latte. Příliš mnoho nových vjemů, více kofeinu než jsem zvyklá pít a třes z letu, si na mě vybíraly svoji daň.


Po příletu jsme se zorientovaly a šly si najít informace pro turisty. Pořídily jsme si tam jejich "Andante" kartu na dopravu. To je taková openkarta na jedno či více použití. Nabily jsme si ji na cestu MHD a sebevědomě jsme chytily metro směr ubytování. Zatím šlo vše jak po másle. Adresu nám poskytl booking a donavigovat se na místo nebyl problém.

Něco nám ale po výstupu z metra přestalo sedět. Ulice byly potemnělé, nikde žádný noční život ani lidé. Tedy lidé tam byli. Seděli na papírových krabicích a popíjeli víno. Vše zavánělo skličující atmosférou periferní metropole a padl na nás strach i smutek. Když google i číslo popisné na budově došly ke shodě, místo nás akorát vystrašilo ještě víc. Vysklené dveře a budova nevypadaly, že by se používaly. Na vchodu byl nápis, ať voláme recepci a zamykáme vchod. Nestojí prý o to, aby do hotelu vcházely i místní krysy. Zničený zvonek nezvonil a únava těla i mysli nepomáhala. Znovu se o mě pokoušela panika s úzkostí dohromady. Opsala jsem číslo na recepci z papíru na dveřích do telefonu a jaly jsme se volat paní recepční. Byl to zvláštní rituál, který se opakoval téměř hodinu. Pokaždé když jsme jí řekly, že čekáme venku odpověděla nám stejnou větou. Ano, čeká na nás. Ano, zvoní nám, aby se otevřely dveře. Jenže na konci našeho drátu bylo pořád ticho. Žádný zvonek ani světlo v budově. Paní pokaždé řekla, že jde a nic se nestalo. Nakonec nám došla trpělivost. Konečně jsme se direktivněji dokomunikovaly. Dorazily jsme ke staré adrese, která se už nepoužívá. Světe div se.

Přemístily jsme se znovu metrem a tentokrát jsme se modlily, abychom už vše našly správně. Na novém místě to skoro vypadalo stejně temně a divně. S tím rozdílem, že zvonek zvonil a ulice byly opravdu vylidněné. Beátce praskly nervy a s paní recepční si vyměnily naštvaná anglická slova. Abych vše vysvětlila, Beátka roky pracovala jako recepční a dopálilo ji celé to jednání. Nepomohl ani nedostatek informací poskytnutých hotelem a neaktualizovaná adresa zařízení. Ubytovaly jsme se a holky si ještě chtěly dát portské na uklidnění. Hned vedle místa spaní byl příjemný lokální podnik s velmi milým pánem. Já si objednala pouze fresh džus, vítané vitamíny po všech těch kávách na letišti v tom našem hektickém dni. Zároveň se snažím alkohol nepít ani při takovéhle specifické příležitosti. Konečně jsem se uvolnila, svaly povolily křeč a srdce vypustilo veškerou úzkost. Nemohla jsem uvěřit, že už jsme na místě.

Po osvěžení a zklidnění jsme se vykoupaly ve vtipně rozpadlé koupelně. Zbytek večera jsme trávily tím, že se nám střídavě nedařilo usnout nebo jsme neuměly odemknout záchod.

Autor článku
klubíčko