Camino Portoguese - den 4

Na snídani do přilehlé jídleno-cukrárno-pekárny nás dovedl leták, lákající na koláčky zdarma, jako správné Čechy. Jenže ono se ukázalo, že jsou placený! A ukázalo se to, až když jsme si jimi naplnily břicho. Abych to uvedla na pravou míru, po incidentu s letenkami se náš rozpočet o to víc ztenčil. Psaly jsme si a počítaly, kolik utratíme na den, abychom zvládly dojít do cíle nejen o chlebu a soli.

Dokonce jsme poprvé potkaly "ostatní". Dvě německé dámy pochodující v poklidném tempu. Jako správní introverti jsme přidaly do kroku, předjely je, pozdravily "!Buen Camino!" a utekly. Každý asi pojímá své putování jinak. Většina baťůžkářů zde hledá odpovědi na duchovní otázky či seberozvoj. Druhá skupina se těší, že pozná lidi ze všech koutů světa a naváže přátelská pouta, kterými obohatí svůj život. A pak je tu třetí skupina, která určitě nebude omezená pouze na naši jednotku. Lidé, kteří chtějí mít svůj klid ať už v soukomé skupině nebo sami. Samozřejmě to neznamená žádné nepřátelské vystupovaní. Sama bych to nazvala více slušnou rezervovaností. Nehledáme odpovědi na těžké životní situace ani nové kamarády. Chceme se hlavně projít přírodou a mít svůj klid a osobní prostor.

Navštívily jsme několik otevřených, osamocených a vylidněných camino kaváren a pořídily další razítka. Některé vesničky měly "stanoviště k ražení" na různých místech mimo kávu. Z jiných blogů na internetu jsem věděla, že prostě často bývají v kostelech. Proto ta sakrální obsedance kostely. Jenže já je mám ráda. Líbí se mi, jak se proměňuje jejich architektura a zajímá mě, jaký mají interiér. Je to taková moje věc i mimo camino i mimo razítka. Maminka to má stejně. Jednoduše nás kostely zajímají. Prozatím jsou nadále nekompromisně uzavřené. Brzy jsme ovšem přišly na to, že ve většině kostelních areálů jsou otevřena veřejná wc, takže se nám z části povedlo vyřešit alespoň čůrací problém.

Nebe bylo čím dál tím víc zatažené, až se nedalo dělat nic jiného a musely jsme navléct své pláštěnky a zakusit, jaké to je být ve skleníku. I nadále byly před námi úseky vedoucí po dlažbě u silnice, dlouhé, rovné a nekonečné. S deštěm jsme měly hlavy skloněné a hledaly pozitiva dne v jiných věcech. Třeba v pomerančích zdarma!

Tento den jsme dopředu neměly zamluvené žádné spaní, takže nás nehnal check in čas. Jenže jsme nevěděly, zdali někde vůbec bude ubytování, kde by bylo volno nebo otevřeno. Kilometrově jsme zvolily za cíl Arcos, pěkné historické město, kde byla volná místa, ale v hotelech mimo naší cenovou kategorii. Poutnické albergue zatím nikde.

Doteď nechápu, jaktože jsme se neztratily. Jestli únava a vytrvalý déšt byly dostatečným hnacím motorem, který nám nedovolil pochybovat při cestě do vedlejší vesnice. "Běžte 3 km rovně, na kruhovém objezdu se dejte zase dál rovně a stejně tak i na světelné křižovatce. První dům ve vesnici je ubytování pro vás!"