Camino Portoguese - den 4

08.04.2020
4.4.2019 Rates
Na zádech nosím zhruba 15kg. Beátka kolem 8kg a maminka podobně. Jsem nejvíc kvalifikovaná hrát si na oslíka a nevadí mi to. Mám nový Osprey batoh se skvělým pevným bederním pásem, který se nedá srovnat s ostatními batohy. Na bolest, kterou mi zhruba 4 dny nošení působí jsem taky navyklá a po 5. dni chůze s ním už mohu jít bez skučení. Čtvrtý den naší výpravy jsme právě kvůli těmto bolavým zádům začaly v miniaturním pokoji, kde se vešly sotva ty postele, jogou "namastay in bed".


Na snídani do přilehlé jídleno-cukrárno-pekárny nás dovedl leták, lákající na koláčky zdarma, jako správné Čechy. Jenže ono se ukázalo, že jsou placený! A ukázalo se to, až když jsme si jimi naplnily břicho. Abych to uvedla na pravou míru, po incidentu s letenkami se náš rozpočet o to víc ztenčil. Psaly jsme si a počítaly, kolik utratíme na den, abychom zvládly dojít do cíle nejen o chlebu a soli.

Dnes nemáme ubytování!

Obloha byla zatažená. Po včerejším rozpáleném dni nikde žádné známky. Za Vilarem se nám podařilo ulovit razítko v oficiálním "camino bufetu". Pochopily jsme, že tyto podniky budeme potkávat častěji a pochutiny jsou zde pro "ekonómiko" poutníky levnější. Cesta z města nás konečně občas zavedla na místa s pěknější přírodou. Novinkou zde začaly být cedule nazvané DETOUR, které nám štrádování prodloužily, ale zase nás odklonily od úseku, kde se camino znovu a zas napojovalo na frekventovanou silnici. 


Dokonce jsme poprvé potkaly "ostatní". Dvě německé dámy pochodující v poklidném tempu. Jako správní introverti jsme přidaly do kroku, předjely je, pozdravily "!Buen Camino!" a utekly. Každý asi pojímá své putování jinak. Většina baťůžkářů zde hledá odpovědi na duchovní otázky či seberozvoj. Druhá skupina se těší, že pozná lidi ze všech koutů světa a naváže přátelská pouta, kterými obohatí svůj život. A pak je tu třetí skupina, která určitě nebude omezená pouze na naši jednotku. Lidé, kteří chtějí mít svůj klid ať už v soukomé skupině nebo sami. Samozřejmě to neznamená žádné nepřátelské vystupovaní. Sama bych to nazvala více slušnou rezervovaností. Nehledáme odpovědi na těžké životní situace ani nové kamarády. Chceme se hlavně projít přírodou a mít svůj klid a osobní prostor.

Zavřenej kostel, ale jistota wc.
Zavřenej kostel, ale jistota wc.

Navštívily jsme několik otevřených, osamocených a vylidněných camino kaváren a pořídily další razítka. Některé vesničky měly "stanoviště k ražení" na různých místech mimo kávu. Z jiných blogů na internetu jsem věděla, že prostě často bývají v kostelech. Proto ta sakrální obsedance kostely. Jenže já je mám ráda. Líbí se mi, jak se proměňuje jejich architektura a zajímá mě, jaký mají interiér. Je to taková moje věc i mimo camino i mimo razítka. Maminka to má stejně. Jednoduše nás kostely zajímají. Prozatím jsou nadále nekompromisně uzavřené. Brzy jsme ovšem přišly na to, že ve většině kostelních areálů jsou otevřena veřejná wc, takže se nám z části povedlo vyřešit alespoň čůrací problém.

Nebe bylo čím dál tím víc zatažené, až se nedalo dělat nic jiného a musely jsme navléct své pláštěnky a zakusit, jaké to je být ve skleníku. I nadále byly před námi úseky vedoucí po dlažbě u silnice, dlouhé, rovné a nekonečné. S deštěm jsme měly hlavy skloněné a hledaly pozitiva dne v jiných věcech. Třeba v pomerančích zdarma!

Tento den jsme dopředu neměly zamluvené žádné spaní, takže nás nehnal check in čas. Jenže jsme nevěděly, zdali někde vůbec bude ubytování, kde by bylo volno nebo otevřeno. Kilometrově jsme zvolily za cíl Arcos, pěkné historické město, kde byla volná místa, ale v hotelech mimo naší cenovou kategorii. Poutnické albergue zatím nikde.

 
Na konci městečka bylo camino cafe, kde jsme se celé prokřehlé a navlhlé od deště zastavily, abychom se zahřály. Bylo tam plno, samí místňáci, samí chlapi, dveře dokořán a brutální zima. Jim asi bylo teplo od vína, a tak Beátka s maminkou zvolily stejnou taktiku. Naplnily sklenice vínem a jedno vzaly do batůžku na později, ať už na uvolnění nebo překlenutí krize z deště. Odbilo pozdní odpoledne, a tak jsem se dala do hovoru s paní u pokladny, která znala pár anglických slovíček. Sama se nás dokonce zeptala na spaní, které jsme jí potvrdily, že nemáme. Celá šťastná nám nabídla, že nás pošle ke kamarádce. Zavolala a domluvila nám ubytování i cenu, namalovala nám na papír mapu a ještě pro jistotu vše potvrdila na google mapě v telefonu.


Doteď nechápu, jaktože jsme se neztratily. Jestli únava a vytrvalý déšt byly dostatečným hnacím motorem, který nám nedovolil pochybovat při cestě do vedlejší vesnice. "Běžte 3 km rovně, na kruhovém objezdu se dejte zase dál rovně a stejně tak i na světelné křižovatce. První dům ve vesnici je ubytování pro vás!"

Jen jsme došly k brance, prozvonily majitelku na číslo napsané na papírku z kavárny a začala velká bouřka. Padaly koupy, bouřily blesky a my byly rády, že máme kde rozvěsit mokré oblečení. Dostaly jsme i přímotop k dobru. A pozor! Našla se i vroucí voda na čaj!

Autor článku
klubíčko