Když se nezadaří...aneb bylo to hezké a už není

14.01.2021

Mám nutkání se zamyslet nad jednou věcí ohledně umění, inspirace, tvoření apod.

Pokaždé, když začnu nové dílo je tu strach. Nepokazím to? 

Nahodím tedy sebevědomě pozadí akvarelu a rozpomenu se na výlet za prosincového mrazu v Semilech. Slézám ze skalnaté vyhlídky, kde jsme se s Adélkou a drahými muži občerstvili cukrovím a přijemně sladkým masala čajem vlastní výroby. Stojím a čekám, než ostatní slezou dolů, fotím. Stromy v dáli. Keře, které mají měděně hnědé listy, jež nestihly opadnout, v popředí. Údolím nahoru se valí mrak. Z něj vystupují do bílé zahalené kmeny smrků jako nějaké houby rostoucí v mechu. Otočím se a říkám Adélce: "Tohle si vyfotím, z toho BUDE akvarel" a jdu dál.

 O pár týdnů později sedím u maminky v beskydském Rožnově. Je večer, přišly jsme z procházky a jsme příjemně promrzlé. Mám chuť něco dělat. Je volno. Mám dovolenou. Je to předvánoční týden. Osmělím se. Rozložím si své barvy, napustím vodu, otevřu fotku na "Kekurim" (můj ipadPro) a jdu na věc. První nástřel pozadí nuda, čekám až to uschne. Zvládám ještě další dva. Enthusiasmus nepřichází. Nic moc. Poprvý po roce nový akvarel a nuda.

Vyspím se a další den to CÍTÍM. Je to tady. Dobrý pocit - inspirace. Nahodím krásně nové pozadí (někdy nahazuji víc vrstev, dokud se mi rozpití nelíbí), to je ono a rozkreslím si fajnově strom na okraji. Wou, z tohodle mám skvělý pocit. To bude krásný. To bude ono. Další dny nahazuji stylizované bílé kmeny smrků. Jo! To mě baví! Vymyslela jsem to slušně.

Po Vánocích doma pokračuji. Vrcholky stromů. Ano. Daří se. Chci zkusit pár detailů na stromě. Asi jsem to drobet přehnala. Najednou to působí přetaženě. Kamarádka Týna říká:"Takhle bych to už nechala, líbí se mi, jak je to volné a abstraktní." Měla jsem poslechnout. Ale ne. Ego mě žene dál. Ta vize budoucnosti - Víš co chceš a to chceš zkusit.

Stav, ve kterém jsem měla obrázek nechat být.
Stav, ve kterém jsem měla obrázek nechat být.

Nahazuju nejhorší část, keře. Ajaj. Hrůza. Vypadá to divně. Cely mažu (tedy znova napouštím hojně vodou a překrývám novým rozpitím barev pozadí. Čím víc takhle obrázek měním, tím víc se ničí papír). Retušuju a zkouším znova. To ujde. Přidávám listí. Fuj. Mažu. Znova. Štětec namáčím do vody a vše zase pohltí hromadné rozpití. Mohu se spolehnout, že vzduch to více méně pokaždé vysuší do estetické skvrny. To mě baví. Zkouším znova naznačit listy. NE. Hmm. Beru kapesník a odsávám barvu a vodu. Hmm. Zajímavé skvrny, to působí jako listy. Ajaj. Zase jsem to přehnala, teď je to příšerně skvrnitý.

Cítím to na hrudi. Úzkost. Tohle se nepovedlo. Občas to tak je. Daří se, dokud se dařit nepřestane. Někdy se obrázek roztrhá, někdy se vyhodí pro uvolnění nahromaděného napětí z promarněných hodin. Čas na něm strávený se nikdy nenahradí. 

Mezitím přátelé malují, tvoří a vše je krásné a dokonalé.

Divné keře kolem všechno pohlcují, podklad skvrnitý z předchozího listopokusu.
Divné keře kolem všechno pohlcují, podklad skvrnitý z předchozího listopokusu.

Dnes už jsem to nevydržela. Obrázek jsem vyjmula ze sešitu s tím, že je hotov. Hlodá ve mě svědomí. Neměla jsem to zase ještě jednou celé rozmazat? Možná to ještě udělám. Má to vůbec smysl? Nestane se, že při dalším promočení a rozmývání pigmentu, že už se tím retušováním papír celý poničí?

Co způsobuje to, že dílko pokazím? Je to přetažení z práce? Je to působení si příliš velkého tlaku na sebe samu (věty typu: "už jsi dlouho nic nenamalovala") ? Jaktože některé obrázky jdou tvořit s lehkostí letního vánku a jiné jsou jako těžké boty zapadající do vzpurného bahna kreativního pekla. Večer nemůžu spát a pořád myslím na to, jak to bylo hezké a už není.

S novým ránem přichází poslední smrtelné křeče inspirace. S úzkostí na srdci tomu dám ještě jednu jedinou poslední šanci. Musím tentokrát extenzivněji přeretušovat i kmeny se kterými jsem spokojená byla. To bolí. Celé, vše pryč. Vím co chci. Volnější obrázek, takový jako predikovala Týna. Naznačím porost rozpitím tmavě hnědé ve stále mokrém papíře. Nanáším ne jeden, ale tři nánosy vody a čekám. Teplo topení dokoná zbytek.

Znovu trápím stromy v pozadí. A přes všechno to šílené trápení s výsledkem dokážu žít. Bylo to hezké, ale už to není otřesné.

Zakládám akvarel pryč. Trhací excese se nekoná. Jen ten hřejivý pocit dobře namalované přírody nepřichází.