Sdílené malování ponurého lesa

30.01.2021
Ponurý les
Ponurý les

Co je to sdílené malování? Za normálních okolností bych to nazvala worshopem, malování v plenéru s více lidmi. Čas, kdy si člověk nemáchá štetcem sám ve své bublině. Za covidových okolností je to spuštění skypu a malování přes kameru. Dva lidé, jedno téma. 

Během pandemického roku jsem se začala učit korejsky. Co to má společného s malováním, ptáte se? Má, mnoho. Při individuálním studiu jsem se sblížila se svou "pančelkou" Klárou. Velmi ji zaujalo moje akvarelové tvoření a navrhla, že by ráda zkusila také namalovat něco společně. Ať předvedu své učitelské vlohy zase já.

Po nezdaru s posledním obrázkem jsem si sama dala za cíl NIC NEHROTIT. "Ber to jako cvičný akvarel!" "Maluj s lehkostí!" říkám sama sobě. Chceš jen demonstrovat techniky, které používáš. Nasdílela jsem Klárce své album akvarelových inspirací. Fotek, které si přináším z pochodů a výletů. Ty pečlivě vybrané, jež se mi hodí do krámu. Vyhrál motiv z Vánoc 2019, Adršpašsko. Oblíbené téma, jak jinak než stromy v mlze. Skvělé pro melancholické začátečníky i romantické pokročilé amatéry, jakým jsem já. Je leden, tak cítím ten ponurý vibe prosincového lesa. Ačkoliv posedávám doma.

Nejprve jsem byla šokována zjištěním, že k dokončení stačily 4 skypové sezení po pár hodinách. Člověk vykecává a ono to uteče. Při sólo malování často ztrácím moc inspirace. Koukám do blba, nesčetněkrát zbytečně retušuji a celkově mi chybí to uvolněnější flow. Ten správný mindset.

Druhým překvapením byl i fakt, že když vysvětluji svůj postup, sama se nad ním znovu zamýšlím. Což se prokázalo býti užitečné. Často se mi stává, že se nechám sama unést atraktivním prvkem fotografie dřív, než přijde jeho čas. Místo tvoření s rozmyslem. Ergo maluj nejdřív pozadí, nech vše zaschnout a pak se vklidu propracovávej do popředí, kde tě čeká sladká odměna v detailovém nebi. Už štetcem netrpělivě spěchám, užívám si slastný pocit malování větviček a lístečků! Jakmile odpadne prvotní rauš, s odstupem se na obrázek dívám a zjištuji, že jsem se dostala do pasti. Vykopala jsem obrázku pomyslný hrob, protože přes všechno to popředí nemůžu v klidu a hezky dodělat pozadí. Které, jak název napovídá, má být vzadu. Za větvemi, které jsem právě tak lehkomyslně vytvořila. Takže bod zde dostávám spíš já než student. Omylem jsem sebe samu znova naučila při tvorbě přemýšlet. A ne se přehnat jako emoční uragán přes papír a zanechat po sobě jen zklamání. Spoušť ve formě barev a špatné strukturalizace obrázku, která se nedá vystavit.

Zatřetí se opravdu projevil klid, který jsem si v hlavě přednastavila. Tím, že jsem se rozhodla obrázek "tolik neprožívat" jsem bezděky uvolnila svou mysl. Kreativní flow mnou proteklo, aniž bych si ho všimla. A důsledkem toho koukám na povedený, rychle namalovaný obrázek. Nechci se chvástat, ale studentce Klárce se také zadařilo a obě jsme měly velmi uspokující pocity z času stráveného očima přilepenýma na papíře. 

Už plánujeme další obrázek a ve mně se rodí myšlenka, že možná letos budu víc tvořit. Jsem plná nadšení a doufám, že mi vydrží.