Slídí ve mně červ...
Kolaborace. To je pro mě velmi specifické a těžké téma.
Vůbec se necítím na freelanceřinu, lidově česky "práci na volné noze." Asi by
mi dřív upadla nebo by byla amputována. Abych to uvedla na pravou míru,
byl čas, kdy jsem se o to snažila. Čerstvě po škole, plná plánů a snů,
že na mě celou tu dobu studií někde čeká pracovní svět, aby uzřel mé dílo a viděl
génia mé osobnosti! Ovšem realita byla těžkým knouckoutem a krev tryskala
všude kolem.
Během poptávek vyvstaly totiž otázky na které jsem si musela dát odpověď a to takovou, kterou jsem nechtěla slyšet.
Mám málo zkušeností jako čerstvý absolvent. Ano. Jsou tací, kteří během školy nabírají praxi a excelují v osobní tvorbě, jenže já k nim nikdy nepatřila. Dnes, kdy mladý tvůrčí člověk plní své peněženky korunami z kolaborací či komisí na deviantartu a podobných stránkách, se to asi zdá naivní a hloupé. K dispozici jsou i fotobanky a samozřejmě je možné vykomunikovat si i práci v nějaké té reklamce za dobrý pocit z budoucí reference. Je přeci jen nějakou dobu možné pracovati pouze z dobrého pocitu rozšiřujícího se portfolia. V mém případě ovšem bylo vše jinak. Svůj čas jsem plnila prací na domácích úkolech, jak jinak než do školy a hledáním sebe sama, potažmo velmi žádoucího osobního a originálního kresebného "rukopisu".
Mám nedostatečné znalosti grafických programů. Ano. A to bohužel kvůli tomu, že jsem se ocitla v přechodové fázi světa umění a grafiky. Tenkrát školy nabádaly k tradicionalismu a práci rukou, rozumějte tužkou na papír. Ale svět už běžel kupředu s Adobe balíčky či jinými popřípadě opensourcovými obdobami a samozřejmě prací s grafickým tabletem. Dnes, má tehdejší neznalost může znít směšně, každý přece fičí v digitální tvorbě na sto procent a dnešní studenti mají tablety k dispozici ve školních lavicích i taškách přes rameno. Já jsem uměla tak maximálně uložit skenované soubory na 256mb flashku, které jsem pořídila k tisku portfolia kaluzurních prací.
Může to celé znít jako jedna velká výmluva. Po mě to byla asi naivita právě načatých dvacátých roků. Závěr? Po ošklivé, urážlivé a smutné komunikaci s poptavateli nebo naopak nezaplacení zpracovaných pohledávek, jsem celý tenhle byznys s urvanou nohou uzavřela jako pro mě nevhodný a stresující.
Jak to celé souvisí s Červem? Souvisí. Roky přibyly a s nimi i očekávaná praxe a zběhlost v již zmińovaných digitálních médiích. Necítím se, že bych byla na vysoké úrovni, ale mohu se už více méně realizovat ve světě jedniček a nul. S tím přišly i možnosti spolupráce. Tyto už nehledám ve vodách náhodných poptávek, inzerátů a práce "přes známé". Na to jsem už příliš spokojená se svobodou osobní tvorby. Všechna trápení se zalíbením se druhým odvál čas. Dnes už umím říci: "Děkuji, nemám čas."
Nutno říci, že se pohybuji ve sféře práce pro mou vlastní radost a uspokojení, což se může druhým jevit jako ztráta času. Na co je dobrý fanart? Deník pro osobní potřebu? Nebo výrabění přáníček pro drahé přátele? Za mě je takovéhle tvoření skvělé k dobití baterek. Přece jen jsem zaměstancem nadnárodní firmy, někde si vydělat musím, klidně mne můžete odsoudit k popravě gilotinou. Práce repetetivní mnohé kreativní vybití nepřináší a tak je dobré ponořit se do světa vlastního srdce, sic nezpoplatněného. Všechna výtvarná činnost přeci nemusí být na prodej.
A co ten Červ, ptá se netrpělivý čtenář?
Oproštěná od prodávání své kůže trhu, mám kapacitu jednou za čas dospět ke kolaboraci. To člověk sedí u dobrého čaje, příjemně naladěn a poslouchá své přátele, kteří jsou zapáleni múzou inspirace. Občas přeskočí jiskra a zapálí paty i mně. To potom vzniká "projekt".
Červ připlul na notách písně zpívané mou drahou přítelkyní Adélií. Krásný hlas a nápaditý text stvořil dohromady ojedinělou atmosféru, při příležitosti koncertu, kterou jsem se nechala unést. Adi vzešla myšlenka uzavřít období tvorby něčím hmatatelným. Písně psané v řádkách let utváří konkrétní náladu a současné roky přináší jiná témata. Byl dobrý nápad nějak tato období oddělit. Kniha byla nasnadě.
Adélka si přála po třech letech studií a pauzy znova vystupovat. U příležitosti prvního koncertu chtěla už mít knížečku po ruce.
Čas byl ohraničem datem vystoupení. Nabídla jsem se s knížečkou jí pomoci. Mám za sebou už tisk autorského komiksu (do školy samozřejmě) a i vlastní diář. Nepočítaje roky trápení se s plakáty a brožurami ke klauzurním pracím (pro neznalé výtvarného žargonu - pololetní práce). Řekněmě nějaká zkušenost s DTP lidmi tam byla.
Zvládly jsme sbírku finalizovat za dvě intenzivní sezení. Adélka musela dát dohromady podklady. Své texty, básně, jejich posloupnost v knize, vybrat si pro knihu formát. Přála si mít ve sbírce vloženou fotografii z přírody, vyjadřující společné téma, ale žádné ilustrace. Musela se tedy ponořit do krás podzimních Těptínských lesů, ze kterých si přinesla velmi povedený náladový snímek. Fotografie, ale žila vlastním životem a tak se stalo, že jsme při nasazování knihy mimo jiné vymyslely i grafickou podobu ilustrací. Nejlépe se mi pro dokreslení básní jevily jednoduché geometrické tvary, vždy vyřízlé z jiné části fotografie, aby samy mohly být nositelé příběhu. Na křídlech inspirace a silného čaje jsme přišly s jednotlivými motivy a vše nakonec ožilo v podobě tiskového pdf. Po pár drobných opravách bylo dílko odesláno do tisku a já se z této kolaborace můžu již doma těšit.
Je velmi zvláštní a uspokojivé vidět fyzický důkaz vlastní práce. Pár dalších kolaborací již v minulosti proběhlo a nějaké další jsou na obzoru. Cítím sama, že vůči komerčnímu světu jsem sice nezměnila názor, ale pokud mě téma druhého člověka osloví natolik, že chci vsadit vlastní úsilí a čas do "práce po práci", stojí mi to za to.
Nohu ať si tedy uvolňují druzí, my pojďme k lahodnému čaji kolaborovat a ponechávat si naivitu nekomerčního tvoření.